Unesli válečnou loď
PhDr. Josef Krám.
5. října 2007 to bylo 90 let, kdy dva Češi unesli spolu s pěti Jihoslovany Francescem Donatem, Petarem Gvozdičem, Josefem Pencakem, Leopoldem Turšičem a Dušanem Jeriničem torpédový člun Tb 11 (Torpedenboot) rakousko-uherské armádě ze základny Šibenik na území dnešního Chorvatska. Ti dva Češi byli Bohumil Brkl a Bohumír Petrla a oba byli pochováni na rychnovském hřbitově. Zatímco Petrla je uložen v hrobce Pohlových vpravo u zdi, Brkl byl pohřben v roce 1982 do hrobu č. 29/ G v centrální části hřbitova, ale jeho urna byla odtud odvezena a hrob patří jiné rodině.
Abychom pochopili jejich čin, připomeňme, že s postupem 1. světové války vzrůstala také ve válečném námořnictvu protirakouská nálada, na frontách umíraly statisíce nejen rakouských Němců, ale i Chorvatů, Slovinců, Maďarů a Čechů, kteří Rakousko-Uhersko za svoji vlast až tak nepovažovali. V našich únoscích zrála myšlenka přeběhnout z rakouské strany a přidat se k vytvářeným československým vojskům, neboť měli informace o organizování legií v Itálii. Proskočily i zprávy o ruské revoluci, vystoupení Ruska z války a o tom, že v zázemí byl hlad. Přečtěme si z lístku, odeslaného z Dobrého v Orlických horách infanteristovi Františku Maršíkovi na adresu Landsturm, Batalion 91, 2. kumpanie, 4. cuk: „Jest u nás veliká drahota a říká se, že bude ještě větší. Jednou tak všecko drahé a výdělek žádný, tak že je teskno chudému člověku tak jako Vám na té vojně.“
Nejdřív o únosu
5. října 1917 ve 4 hodiny ráno se podařilo sedmi únoscům, z nichž byli oba ausgerechnet Rychnováci, překvapit a zneškodnit bez krveprolití trojnásobnou přesilu německých a maďarských členů posádky, přeplout s lodí přes Jaderské moře a odevzdat ji s plnou výzbrojí i zajatci včetně kapitána protivníkům Rakousko-Uherska. O půl dvanácté zakotvili před Porto Recanati a do Ancony, to už s italským důstojníkem na můstku, dopluli nedlouho po poledni. S veškerou výzbrojí, ale také s novým, Italům ještě neznámým přístrojem na vytváření umělé mlhy, mapou rakousko-uherských minových polích na Jadranu, signální knihou a lodní pokladnou.
S Komenským pojďme virtuálně na torpédovku TB 11: výtlak 115 t, délka 43.3 m, šířka 4,4 m, rychlost 28 uzlů, výzbroj dvě děla a dva torpédomety, posádka 28 mužů. Na přídi velitelský můstek se strojní puškou a před ním torpédomet, za můstkem nástavba kotelny a strojovny, dva čtyřmetrové komíny, větrací roury, budka kuchyňky, za ní hlavní stožár s lanovím, záložní velitelské stanoviště, dál pak kanóny, krytý vchod k důstojníkům a vzadu opět torpédomet. V podpalubí kotevní prostor, skladiště, kajuty důstojníků, vrchního strojmistra, jeho zástupce a mužstva s malou radiotelegrafní kajutou, kajuta strojníka a topičů, kotelna a strojovna. Dole sklad torpéd, pod kotelnou a strojovnou zásoby nafty a vody. Posláním torpédovky byly průzkumné plavby, ničení nepřátelských min a kladení vlastních minových polí, eskortní služba pro transportní lodě a ponorky, doprovázení křižníků a pomoc při zásobování pozorovacích, signalizačních a rádiových stanic. Dokumenty o této události jsou uloženy zejména ve vídeňských fondech válečného archivu, zůstal dobový tisk a záznamy z jednání parlamentu ve Vídni a Budapešti.
A teď přejděme k našim hrdinům. Kdo to byli?
Bohumil Brkl (*1890 Záchlumí - 1982 Hradec Králové) se na podzim 1913 vrátil po 54 měsících služby u námořnictva (kvůli tzv. balkánské válce musel přesluhovat) do své domovské obce Rychnov nad Kněžnou ke svým rodičům. Jako dobrý strojník a rozhodný muž získal v tomto městě místo vedoucího filiálky žamberské Stejskalovy mechanické dílny ve Vašátkově ulici čp. 80, nynější Panské ulici, hned nad Národním domem; malý detail: Jeho bratr Josef Brkl byl v té době prvním náměstkem žamberského starosty. Na jejím reklamním štítu nad výkladní skříní bylo napsáno hůlkovým písmem ZÁVOD MECHANICKÝ.
Jenže už začátkem 1. světové války narukoval a byl přidělen na torpédový člun Tb 11 jako druhý torpédista a po několika měsících se stal velitelem zadního torpédometu. O únosu byla řeč, a tak dodejme, že v prosinci 1917 - společně s kamarádem Petrlou - podal přihlášku do československého vojska, v dubnu 1918 složil jako voják československého národního vojska slib věrnosti a vrátil se s ním jako italský legionář v prosinci 1918 do Rychnova. Pak ještě bojoval na Slovensku proti Maďarům, v květnu 1919 tam byl raněn, po vyléčení se vrátil ke své jednotce, do civilu byl propuštěn v říjnu 1919, v Rychnově pak ještě nějaký čas pracoval a odstěhoval se natrvalo do Hradce Králové.
Přeskočme desítky let - tam se za 2. světové války účastnil protinacistického odboje, prošel i Terezínem a v květnu 1945 se vrátil domů. Až do důchodu pokračoval v úřednické kariéře a ve stáří žil jako nenápadný, vlídný, pozorný a už trochu schoulený pán s věnečkem vlasů kolem hlavy a brejličkami. V Hradci zemřel 30. dubna 1982 a pochován byl, jak už víme, u nás. A už není.
Dovolte dokreslující odbočku: V době, kdy došlo na TB 11 ke vzpouře, měl na nedaleké pevnůstce svatého Mikuláše, která střežila vjezd do přístavu, službu námořník Jaromír Vítek. Také on trávil poslední léta svého života v Hradci Králové, taktak chodil o berlích a bydlel se svou družkou chorvatské národnosti. O vzpouře na TB 11 vyprávěl: „Torpédovka byla zádí asi 30 metrů od pevnosti a byla dost dobře vidět, protože začínalo svítat. Slyšel jsem, jak posádka loď připravuje k vyplutí. Totiž každá malá loď, když se roztápěly její stroje, dělala hrozný rámus - párou přepouštěnou od kotlů ke strojům, která zdvíhala pojistné ventily, hrčelo chlazení kondenzátoru a v kotelně se točil ventilátor... Já jsem neměl za povinnost dávat na loď signál a ptát se, k čemu nebo kam se torpédovka chystá, to měly za úkol baterie dál od vjezdu, na ostrovech před přístavem, nadto mi její počínání nebylo divné, prostě vypadalo to, jako když se torpédovka chystá na běžné vyplutí. To až později, ze šuškandy, jsem se dozvěděl, co se vlastně stalo.“
Tím druhým únoscem z Rychnova byl Bohumír Petrla (*1887 Čejč - 1974 Rychnov nad Kněžnou). Co o něm víme: V červenci 1914 nastoupil na torpédovku Tb 11 - po důstojnících a strojmistrech - jako pátá nejvyšší šarže a na ní se setkal s Bohumilem Brklem z Rychnova. Oba se, jak už víme, vrátili v prosinci 1918 jako legionáři do Československé republiky. Bohumír Petrla se usadil u nás v Rychnově, oženil se a my dodáme, že tu kamarádovu mechanickou dílnu pak později provozoval.
Se známými Rychnováky na jaře 2008 slovo dalo slovo, a tak po desítkách let od onoho únosu předávám, co vím: Oba si 91letá Božena Švarcová, kdysi nadšená sokolka a i teď pořád čilá, dobře pamatuje. Jaroslav Kos, donedávna místostarosta města, na Bohumíra Petrlu vzpomněl s tím, že ho znal, když v tom domě měl obchod, ale už nevěděl jaký, a že z toho krámu byla později mototechna, kde prodával. A potom že pracoval jako soustružník u Augustýna Hejčla v Kovodružstvu Lipovka. S dalším svědectvím přišel ke mně domů Karel Hejčl, synovec onoho Augustýna: Petrla že míval na Panské ulici obchod a dílnu na velocipedy i šicí stroje a pak že s ním v Kovodružstvu pracoval u soustruhu. A že byl příjemný, sympatický, vždycky poradil, ale nepamatoval se, že by se někdy mluvilo o tom, že byl na lodi. Ještě doplním, co vím od bývalé učitelky z rychnovské mateřské školky Doubravky Tumpachové - Petrlovy dobře znala ze sousedství jako zanícené sokoly; to ostatně koresponduje s faktem, že v Brně, kam Bohumír Petrla nastoupil po vyučení, byl i významným sokolským činovníkem.
Zamailoval mně i Karel Bašek, kdysi můj žák na rychnovské průmyslovce. Raději volně převyprávím - děkuje společně s matkou, rozenou Pohlovou, za materiály o Bohumíru Petrlovi s tím, že mnoho podrobností, především týkajících se únosu válečné lodi, nevěděli, jsou za ně rádi a zároveň hrdí na činy poměrně blízkého příbuzného. „Strejda a teta se k nám jako dětem z příbuzenstva pěkně chovali. Strejda byl velice šikovný řemeslník-strojař a vždy si ho budu pamatovat jako rodinného opraváře. Už jako malý a především pak jako student průmyslovky jsem moc rád chodil do jeho dílny v mezipatře jejich domu, velmi dobře vybavené stroji, přístroji a nářadím k opravám kol, šicích strojů a dalších domácích zařízení. Podle slov mé matky, rozené Pohlové, měli v přízemí prodejnu kol a šicích strojů. Já ji sice nepamatuji, ale zřejmě to bylo před válkou až do doby, než jim komunisti tuto živnost zkonfiskovali a zřídili tam mototechnu. Nemůžu nevzpomenout, jak mě strejda v době, kdy už neměl síly ve své dílničce pracovat, do ní pozval, abych si vybral něco z jeho nářadí, které se mně bude hodit. Bylo to prý za odměnu, že jsem odmalička obdivoval jeho práci a dílnu, a tudíž věděl, že se tyto věci dostanou do dobrých rukou. Byl jsem tenkrát na tuto nabídku moc hrdý, samozřejmě jsem si vybral a mnohé z tohoto nářadí používám dodnes. Nejednou si tak při práci v mé dílničce vzpomenu na tohoto řemeslně zdatného a laskavého člověka. Bohužel o žádných materiálech z jeho odbojové činnosti, ať už to jsou vyznamenání, medaile či fotografie, nevíme. Pamatuju si jen matně na nějaký obrázek v uniformě, který visel na zdi v jejich kuchyni, ale to je vše. Nikdy o svých hrdinských činech v 1. světové válce nemluvil. I to svědčí o jeho skromnosti, se kterou jsem se po celou dobu, co jsem ho znal, setkával.“
Ozvala se i Jaroslava Pospíšilová z Muzea východních Čech v Hradci Králové s tím, že ve svých materiálech nalezla jméno Bohumila Brkla v souvislosti s odbojovou organizací, která byla vybudována kolem paravýsadku Barium. Hrdinský čin těchto Rychnováků byl během půlstoletí oceňován, krátce vyjmenujme: Československý válečný kříž, vyznamenání a pamětní medaile Per Merito di Guerra, italské válečné kříže, vyznamenání vydaná a udělovaná dohodovými státy, stříbrná medaile národního odboje na Jadranu 1914-1918 z roku 1956, Fattiche di Guerra a Unita d Italia, Čestný odznak Svazu protifašistických bojovníků a čestná uznání.
Dušan Tomášek si pak povzdechl, že byly - a doufá, že i nadále jsou uloženy - v rodinných krabicích spolu s několika fotografiemi a korespondenčními lístky, knoflíkem s kotvičkou a ústřižkem ubrusu, který posloužil jako bílá vlajka míru na hlavním stěžni... A torpédovka Tb 11? Italové ji nijak neupravili ani nepřezbrojili, pod jménem Francesco Rismondo zařadili do válečného loďstva, do konce války sloužila jako eskortní plavidlo, už se nezúčastnila žádné bojové akce a potom ji námořní správa využívala k testování různých konstrukčních materiálů. 1920 byla odzbrojena, upravena na majákovou loď, až v roce 1925 ukončila službu a byla rozebrána.
Vytisknout stránkupublikováno 11. 11. 2009, zobrazeno 5623x, dnes 1x
